Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1920, sp. zn. Kr I 513/19

Nelze počítati hodnotu toho, co bylo ukradeno, dle užitku zlodějova, nýbrž dle škody okradeného. Tato pak záleží v majetkové ztrátě okradeného, t.j. v obnosu, o nějž se jeho jmění ztenčilo a kterýž se zpravidla dá určit částkou, kterou musí okradený vynaložiti, by si opatřil věci stejné hodnoty. V přítomném případě zjišťuje pak soud na základě výpovědi svědka a poškozeného, že brambory, jemu odcizené, byly určeny k jeho potřebě, nikoliv k prodeji, a že za účelem opětného opatření si bramborů musel vynaložit částku 78 h za 1 kg. t.j. peníz, za který obec tenkráte brambory prodávala. Ohledně chleba pak zjišťuje naříkaný rozsudek, že poškozený dociloval při prodeji za bochník 2 K 30 h, a vzal proto za základ výpočtu škody v obou případech obnosy, o než poškozený na svém jmění byl skutečně zkrácen, škodu, která poškozeného bezprostředně stihla. Námitka, že stanovisko rozsudku, který nedbá cen maximálních, by případně vedlo k respektování cen pokoutních, není odůvodněna, poněvadž ceny, požadované obcí, nelze pokládati za pokoutní. Nejvyššími cenami, stanovenými úřadem, nemusí nutně a v každém případě býti vyvážena škoda, již trpí poškozený trestným činem směřujícím proti jeho majetku. Stanovení výše ceny předmětů, na něž se vztahuje trestný čin a jež byly jím odňaty bezprávně poškozenému, pokud se týče výše škody, již takto trpí poškozený, nesmí se díti povšechně a paušálně, přihlížejíc snad výlučně jen k nejvyšším cenám, stanoveným úřady k tomu povolanými, nýbrž jest při něm dbáti konkrétních hospodářských a ostatních poměrů toho kterého poškozeného.