Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1919, sp. zn. Rv II 250/19

Zasílatelská firma B. převzala od firmy A. a předala dráze k dopravě zboží, jež se za dopravy po dráze ztratilo. K reklamaci firmy B. byla jí drahou vyplacena náhrada za ztracené zboží. Tuto náhradu nabídla firma B. firmě A., srážela si však ve svůj prospěch 20 proc. náhradní sumy, jakožto odměnu za reklamaci u dráhy. Firma A. neuznavši této srážky, podala na firmu B. žalobu o zaplacení celé náhradní sumy. Žalobě bylo ve všech třech stolicích vyhověno.

Nejvyšší soud vyslovil se o nároku žalované firmy na zvláštní odměnu za reklamaci u dráhy takto:

Speditér jako řádný kupec (čl. 282 obch. zák.) má oproti povozníku, jehož činnosti při dopravě použil, práva svého komitenta nejen hájiti, nýbrž i uplatňovati, tedy v tomto případě náhradu za ztracené zboží reklamovati. Žalovaná, reklamujíc náhradu škody u správy dráhy, plnila povinnosti smlouvy spediční, i může za to žádati jen odměnu jako speditéru příslušející. V této odměně zahrnuta jest též odplata za reklamování náhrady škody. Zvláštní odměna, tedy i požadovaná 20 proc. provise z vyplacené náhrady škody, v tomto případě žalované nepřísluší. Pakli žalobce ku reklamování náhrady žalovanou vyzval, připomenul tím pouze žalované povinnost, kterou jako speditér splniti měla. V tomto vyzvání nelze nikterak spatřovati objednávku další, nové práce, mající za následek nové uzavření nové pracovní smlouvy, která by žalobce ku zvláštní odměně za to zavazovala.