Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1919, sp. zn. Kr I 556/19

Krádeže dopouští se (§ 171 tr. z.), kdo pro svůj užitek cizí věc movitou z moci jiného bez souhlasu jeho odejme. Užitkem míní se zde, že pachateli se umožňuje, by s věcí byl s to skutečně nakládati tak, jak nakládati s ní bylo v moci posavadního majitele. To plyne z povahy činu, jímž moc nad věcí na straně posavadního majitele se maří a na straně pachatele, byť i ne právně, tož přece skutkově se zjednává. Ježto pak užitek z krádeže ve shora vymezeném smyslu jest jedním z pojmových znaků krádeže, jest na prvý pohled patrno, že, kde není možnosti, by pachatel již odejmutím věci řečeného užitku došel, nelze mluviti o krádeži, třebaže odejmutím věci zjednána byla možnost, by pachatel použitím věci spáchal další čin, jímž teprve onoho užitku dochází. Neboť užitek neprýští zde z odejmutí věci, nýbrž teprve z umožněného činu trestního, v němž pachatelova činnost dochází vyvrcholení a jímž onen prvý krok za zakázaným účelem se střebává.

Pachatel odcizil vkladní listy na bankovky, jež při okolkování byly státem zadrženy, když samotným odejmutím vkladového listu nenabyl možnosti uvolněný vklad svého času vybrati. K tomu bylo by třeba, by si opatřil ještě průkaz totožnosti s osobu na níž byl vkladní list vydán. Jednání pachatelovo činilo půdu pro spáchání krádeže, jež zcizením průkazu totožnosti by teprve užitek pachateli přinesla.