Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1919, sp. zn. Kr II 86/19

Z okolnosti, že Jan D. prohlásil, že se obával ne právě zabití, než právě nějaké surovosti, Marie D. pak, že měla strach, že obžalovaný je zlíská, právem dovodil soud, že nelze shledávati ve výhružkách hrozbu vraždou.

Proto spadati bude výhružka zlým nakládáním jen tenkrát pod hledisko § 99 tr. zák., byla-li výhružka pronesena v úmyslu uvésti ohroženého ve strach a nepokoj, a byla-li zároveň způsobilou, vzbuditi v ohroženém důvodné obavy. Oboje bylo pro tento případ v rozsudku zjištěno a odůvodněno.

Též okolnost, že jednalo se o výhružku mezi blízkými příbuznými, nepostačuje za takových okolností, aby podřadění skutku pod § 99 tr. z. uznáno bylo nesprávným. Pravda jest ovšem, že zákon některé přehmaty mezi blízkými příbuznými posuzuje mírněji, nežli stejné přehmaty mezi osobami, jež mezi sebou nejsou v žádném svazku příbuzenském. To však nelze vztahovati též na výhružku rázu v § 99 tr. z. vytknutého, poněvadž výhružky takové právě tím, že jsou strany na vzájemný neustálý styk poukázány, mohou nabýti povahy povážlivější.