Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1919, sp. zn. Kr I 373/19

Nalézací soud uznal Richarda W., ačkoliv na sebe převedl zimník z krádeže pocházející v ceně přes 200 K a jeho odbyt opatřil, – vinným toliko přestupkem podílnictví na krádeži dle §§ 185, 464 tr. z., poněvadž nelze prý míti za to, že by byl obžalovaný při svém mládí a vzdělání mohl nebo musil věděti, že zimník má cenu přes 200 K.

I pachatel, který ceny předmětu na sebe převedeného přesně nezná, pojímá cenu tu alespoň eventuelně do svého úmyslu, když předmět odcizený bez ohledu na cenu na sebe převádí. Jen tehda, kdyby bylo zjištěno, že úmysl pachatelův směřoval jen ku předmětu méněcennému, že v tom případě, kdyby mu cena předmětu 200 K převyšující byla bývala známa, by se byl činu trestního vůbec nebyl dopustil, možno kvalifikaci dle § 186 b) tr. z. vyloučiti. Pouhá neznalost přesné skutečné ceny nemůže pachatele zodpovědnosti pro zločin sprostiti. K zločinu dle § 186, písm. b) tr. z. není zapotřebí, by úmysl pachatelův směřoval přímo ku převedení na se neb opatření odbytu věcí hodnoty vyznačené v § 186, písm. b) tr. z., stačí, když pachatel jednal na zdař bůh a věci skutečně převyšují onu hodnotu.