Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 1919, sp. zn. Kr I 326/19

Dle spisů a zjištění rozsudku je Marie Ř. nevlastní dcera obžalovaného, s nímž žila ve společné domácnosti, do které byla uvedena svou matkou, když se tato asi roku 1906 provdala za obžalovaného. V době činu, t.j. v roce 1915 bylo jí 16 let. Již vzhledem k svému mladistvému věku měla Marie Ř. v době činu zapotřebí ochrany a vedení, jak po stránce tělesné, tak i v ohledu mravním. Povinnost poskytovati jí obého spadala dle poměrů na obžalovaného, jakožto hlavu domácnosti, byť i nebyl obžalovaný ustanoven jí za poručníka, aniž bylo třeba, by zvláštním formálním aktem nezletilá Marie Ř. byla dohledu obžalovaného svěřena. Poměr odpovídající za daných okolností pojmu svěření ve smyslu citovaného místa v zákoně založen byl fakticky již tím, že matka, zároveň spoluporučnice, svou nezletilou dceru přivedla do své nové s obžalovaným společné domácnosti. Tím vzešly pro obžalovaného jakožto hlavu domácnosti podmínky autoritativního postavení, zavazujícího ho ku zvláštním povinnostem oproti osobám, autoritě jeho podřízeným, i znamená svedení nezletilé nevlastní dcery ve společné domácnosti žijící proto již samo sebou ono porušení povinností k pohlavní mravnosti.