Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1919, sp. zn. Kr I 318/19

Skutek řečený náležel v tom, že obžalovaný křičel na obecního tajemníka M.: „Nechoď za mnou, nebo tě zabiju“, což vícekráte opakoval a na poškozeného nůžky vystrkoval. Zjišťuje tyto skutečnosti opíral se nalézací soud o seznání svědků K. a P. a projevil zcela jasně a nepochybně, že plně věří těmto svědkům, jakož i svědectví poškozeného M. Není proto závady, by čerpaly se z těchto výpovědí i takové poznatky děje, jež svědky byly dotvrzeny, k nimž však nalézací soud v důvodech rozsudku výslovně nepoukázal. Z výpovědi poškozeného M. plyne a jest podle toho řečeno, považovati za zjištěno, že poškozený ani řečené výhrůžky sám neslyšel, ani sám neviděl, že by obžalovaný na něj nůžky vytahoval. O obojím zvěděl teprve dodatečně od svědka P. Ve světle této skutečnosti přiodívá se čin obžalovaného v jiné roucho trestní. Obžalovaný hrozil poškozenému zabitím pro případ, že by za ním šel. Tato výhrůžka nebyvší poškozeným v době činu postřehnuta, nebyla přirozeně s to, by určovala jeho rozhodnutí kudy po výstupu chce se dále ubírati. Pro budoucnost obžalovaný poškozenému M. dle obsahu a smyslu pohrůžky zabití nesliboval. Z řečeného plyne, že výhrůžka pro dobu a pro případ, na kterou a pro který nebyvši poškozeným postřehnuta, obav vzbudit nemohla, pro budoucnu pak nebyla ani míněna ani projevena. Co pak svědek P. poškozenému snad v jiném doslovu sdělil, nejde na vrub obžalovaného. Toho lze bráti v zodpovědnost jen za to, co on projevil. Není zde objektivní skutkové podstaty zločinu dle § 99 tr.z., ale tvořiti toto jednání by mohlo skutkovou podstatu přestupku urážky na cti dle § 496 tr.z.