Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 1919, sp. zn. Kr I 174/19

V daném případě obžalovaná, zapírajíc věci, nečinila tak k vůli věcem, nýbrž zamýšlela pouze a jedině krýti pachatele, její blízké příslušníky.

Nadržování zločinci dle § 214 tr. z. děje se k vůli osobě pachatelově, utajování kradené věci dle § 285 tr. z. děje se k vůli věci samé. Nadržováním vztahuje se do trestní moci státu, do jeho práva, pachatele trestného činu zjistiti a k zákonnému potrestání přivésti, utajováním kradené věci dle § 185 tr. z. napomáhá se tomu, by uchován a zabezpečen byl bezprávný stav, záležející v tom, že kradená věc zůstává i nadále mimo dosah osoby, z jejíhož držení a bez jejíhož přivolení byla pachatelem pro jeho užitek odňata. Jest na první pohled patrno, že zatajováním kradené věci vůči pátrající vrchnosti může býti i výkon trestního práva státu stěžován i udržován a upevňován protiprávní stav, kradené věci se týkající, jinými slovy, že objektivně může býti spácháno jak nadržování zločinci dle § 214 tr.z., tak i podílnictví na krádeže utajováním věci kradené. Rozrůzňující znak pro konkrétní případ dlužno hledati jinde, totiž v subjektivní stránce činu. Bude záležeti na tom, oč se tomu, kdo věc kradenou vůči pátrající vrchnosti zapíral, v pravdě jednalo, zda zamýšlel v pravdě po výtce krýti a chrániti pachatele před trestající spravedlností, či zda v pravdě po výtce šlo mu o věc kradenou.