Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 1919, sp. zn. Kr I 67/19

Na obžalovaného byla vznesena obžaloba pro zločin krádeže dle §§ 171, 173, 174 IIc, 176 IIb tr. zák,. jehož se dopustil tím, že odcizil svému zaměstnavateli Fr. P. různé potraviny a jiné věci v úhrnné ceně 519 K. Při hlavním líčení rozšířil veřejný žalobce obžalobu na krádež opratí v ceně 250 K, kteréž odcizil obžalovaný témuž, takže se obžaloba vztahovala celkem na krádeže věcí v ceně 769 K. Soud nalézací vzal po skončeném hlavním líčení na základě výpovědi Fr. P. za prokázáno, že obžalovaný ukradl tomuto svědkovi mimo věci v obžalobě uvedené a mimo křížové opratě, na něž obžaloba dodatečně byla rozšířena, ještě vkladní knížku znějící na obnos 3000 Kč, ačkoliv na toto další obvinění obžaloba vůbec rozšířena nebyla, a vyslovil svou nepříslušnost dle § 261 tr. ř. s odůvodněním, že cena věcí, jichž odcizení se obžalovanému za vinu klade, přesahuje 2000 K a jedná se tudíž o zločin krádeže, jehož potrestání přísluší dle § 179 tr. zák. a čl. VI uvoz. zák. k tr.ř. soudu porotnímu.

Výrok o nepříslušnosti soudu nalézacího se zakládá na nepřípustném překročení žaloby, porušujícím zásadu obžalovací. Dle § 267 tr. ř. jest vázán soud návrhem obžalobcovým tím způsobem, že nemůže obžalovaného uznati vinným skutkem, k němuž obžaloba ani původně nesměřovala ani během hlavního líčení nebyla rozšířena. V přítomném případě veřejný obžalobce nevznesl ani nerozšířil obžalobu na nový čin obžalovaného, totiž krádež vkladní knížky, znějící na obnos 3000 K. Nebyl proto soud dle zásady vyslovené v § 2 tr. ř. oprávněn, ve příčině této krádeže prováděti trestní řízení, resp. přikázati tuto krádež ve spojení s ostatními krádežemi, tvořícími předmět obžaloby, příslušnosti soudu porotního. Soud nalézací měl se naopak, zkoumaje svou příslušnost, obmeziti výlučně na činy do obžaloby pojaté.