Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1919, sp. zn. Rv I 26/19

Žalobě banky A na firmu B o přiměřenou slevu z kupní ceny za dodané semeno pro jeho vadnost čelila žalovaná firma mimo jiné obranou, že žalující banky, zcizivši dále semeno v době, kdy o jeho vadnosti již věděla, zřekla se nároku ze správy.

Všechny tři stolice uznaly řečenou obranu neopodstatněnou, nejvyšší soud z těchto

důvodů:

Otázka, zda ten, kdo správu na druhém žádati jest oprávněn, zciziv dále věc nároku toho pozbývá, může arciť býti pochybnou v případech, kde nárok ze správy čelí k úplnému zrušení smlouvy a kde tudíž ten, kdo správy se domáhá, zbavuje se zcizením možnosti, by, jak na něm jest, věc druhé straně vrátil. O tento případ však v tomto sporu nejde. Žaloba směřuje k umenšení ceny trhové a není ani žalující banka povinna zboží vrátiti, ani žalovaná firma oprávněna zboží zpět požadovati. Podržení nebo další zcizení zboží kupitelkou vzájemných práv a závazků stran se nedotýká a nelze proto z té okolnosti, že žalující banka, zcizivši zboží teprve po době, kdy jeho vady seznala, o sobě nikterak ještě dovozovati, že zřekla se tím nároku na zmenšení ceny trhové. Jest tudiž okolnost, kdy žalující banka zboží dále zcizila, zejména, zda učinila tak v době, kdy již o jeho vadě věděla, pro tento spor bezvýznamnou a nebylo třeba, o této okolnosti důkazy prováděti, a jest i případný omylný předpoklad odvolacího soudu po této stránce veskrze nezávažným.