Stanovisko Vrchního soudu v Praze ze dne 08.12.1993, sp. zn. Cpj 136/93, ECLI:CZ:VSPH:1993:CPJ.136.1993.1

U soudů není jednotná praxe při rozhodování o odvolání generálního prokurátora podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo jeho návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 62 zák. o rod. vyhověno. Některé odvolací soudy odvolání generálního prokurátora podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítly, když vycházely z názoru, že generální prokurátor v řízení o popření otcovství má postavení navrhovatele a jestliže jeho návrhu podle ustanovení § 62 zák. o rod. bylo vyhověno, není oprávněn podat odvolání. Naproti tomu ostatní odvolací soudy považovaly generálního prokurátora za osobu oprávněnou k podání odvolání.

Účastník řízení není oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže jeho návrhu bylo vyhověno.

Naproti tomu ve věcech popření otcovství, v nichž řízení bylo zahájeno návrhem generálního prokurátora podle ustanovení 62 zák. o rod., a v nichž je účastníkem řízení ( § 90 o. s. ř.), odvolací soudy přiznávaly oprávnění generálního prokurátora podat odvolání i proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo jeho návrhu vyhověno. Toto oprávnění se ovšem dříve dovozovalo z ustanovení § 35 odst. 3 o. s. ř. Zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, bylo však mimo jiné novelizováno i ustanovení § 35 o. s. ř., čímž se podstatně změnilo postavení prokurátora v občanském soudním řízení.

Jestliže generální prokurátor podal návrh na popření otcovství podle ustanovení § 62 zák. o rod., nemá již proto v řízení podle ustanovení § 62 zák. o rod. zvláštní postavení rozdílné od ostatních účastníků. Proto není oprávněn podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno jeho návrhu podle ustanovení § 62 zák. o rod.

1) Srov. nyní ustanovení § 41 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.