Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.07.1992, sp. zn. 6 Tz 106/92, ECLI:CZ:NS:1992:6.TZ.106.1992.1

K stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor České republiky, zrušil Nejvyšší soud České republiky usnesení okresního soudu v Blansku z 24. února 1992 sp. zn. 5 T 49/90.

Z odůvodnění:

Usnesením okresního soudu v Blansku z 24. 2.1992 č. j. 5 T 49/90-49 byl podle § 60 odst. 1 tr. zák., § 330 odst. 1 tr. ř. nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, který byl uložen rozsudkem okresního soudu v Blansku ze 4.6.1990 č. j. 5 T 49/90-36 za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c) zák. č. 150/1969 Sb. a jehož výkon byl tímto rozsudkem podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle § 60 odst. 5, § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný L. S. pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Podkladem tohoto rozhodnutí byl závěr okresního soudu, že obviněný L. S. se ve zkušební době neosvědčil, protože ve zkušební době byl ve věci okresního soudu v Blansku sp. zn. 1 T 70/91 pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

Usnesení nabylo právní moci 10.3.1992.

Generální prokurátor ČR podal 9.7.1992 proti usnesení okresního soudu stížnost pro porušení zákona. Tento mimořádný opravný prostředek podal generální prokurátor ČR ve prospěch obviněného L. S. Namítl porušení zákona v ustanovení článku II odst. 3 zákona č. 175/1990 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR vyslovil toto porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného, a aby zrušil napadené usnesení.

Nejvyšší soud ČR přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Podmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému L. S. uložen rozsudkem okresního soudu v Blansku ze 4.6.1990 č. j. 5 T 49/90-36 za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c) zák. č. 150/1969 Sb. spáchaný neplněním podmínek ochranného dohledu. Uvedený rozsudek nabyl právní moci 22.6.1990, tedy před účinností zákona č. 175/1990 Sb. Zákonem č. 175/1990 Sb. byl mimo jiné zrušen zákon č. 150/1969 Sb. o přečinech (ve znění pozdějších zákonů). Jednání, které až do účinnosti zákona č. 175/1990 Sb. zakládalo skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c) zák. č. 150/1969 Sb., nadále již nebylo trestné, a to ani jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 tr. zák. (ve znění zák. č. 175/1990 Sb.).

Z toho bylo nutno vyvodit důsledek uvedený v článku II odst. 3 zákona č. 175/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení se nevykoná trest odnětí svobody uložený před účinností zákona č. 175/1990 Sb. za čin, který není trestným činem. To znamená, že ani nebylo možno podle § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodnout, že se vykoná trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, a to bez ohledu na skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly závěr, že obviněný se ve zkušební době neosvědčil. Protože výkon trestu odnětí svobody byl podle článku II odst. 3 zákona č. 175/1990 Sb. vyloučen, nepřicházelo ani v úvahu, aby okresní soud vydal rozhodnutí, že podle § 60 odst. 1 tr. zák. se trest vykoná.

Tím, že okresní soud napadeným usnesením rozhodl, že se trest vykoná, porušil zákon v ustanovení článku II odst. 3 zákona č. 175/1990 Sb. v neprospěch obviněného L. S.