Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.09.1984, sp. zn. 1 To 36/84, ECLI:CZ:NS:1984:1.TO.36.1984.1

Při regresní náhradě za úmyslné způsobení smrti občana platí limit 20 000,- Kčs podle § 4 odst. 2 zák. č. 33/1965 Sb., o regresních náhradách u každého ze spolupachatelů zvlášť, přičemž však nesmí být překročena celková hranice 100 000,- Kčs.

Regresní náhradu nelze uložit všem spolupachatelům společně a nerozdílně, ale je třeba ji uložit každému z nich samostatně.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 27. 9. 1984 sp. zn. 1 To 36/84.)

K odvolání obžalovaného mladistvého N. B., krajského prokurátora a poškozeného čs. státu zastoupeného Okresním ústavem národního zdraví v Berouně proti rozsudku krajského soudu v Praze ze dne 23. května 1983 sp. zn. 3 T 15/84 Nejvyšší soud ČSR zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že zavázal mladistvé M. B., N. B. a L. M., aby každý z nich zaplatil československému státu na účet Okresního národního výboru v Berouně regresní náhradu ve výši 20 000,- Kčs.

Z odůvodnění:

Napadeným rozsudkem byli mladiství M. B. a L. M. uznáni vinnými trestnými činy vraždy podle § 219 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. k úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem mladistvým uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit československému státu na účet Okresního národního výboru v Berouně částku 20 000,- Kčs jako regresní náhradu za usmrcení poškozeného F. B., když se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený Okresní ústav národního zdraví Beroun odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních ( § 229 odst. 2 tr. ř.).

Uvedených trestných činů se mladiství podle výroku napadeného rozsudku dopustili tím, že v noci ze dne 9. na 10. ledna 1984 v Berouně po předchozí dohodě usmrtili F. B., a potom všichni mladiství prohledali jeho byt a odcizili zde 20,- Kčs na hotovosti, tranzistorové rádio, budík, hodiny, model samovaru a dvě načaté láhve rumu a becherovky, vše v celkové hodnotě nejméně 485,- Kčs.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu v Praze podali v zákonné lhůtě odvolání mladistvý M. B., jímž napadl rozsudek v celém svého rozsahu, dále krajského prokurátor v Praze a Okresní ústav národního zdraví Beroun, jejichž odvolání směřovalo toliko proti výroku o náhradě škody.

Krajský prokurátor označil rozhodnutí krajského soudu o náhradě škody za nesprávné, neboť podle zák. č. 33/1965 Sb. usmrtí-li několik pachatelů společným jednáním jednu osobu, platí limit 20 000,- Kčs pro každého zvlášť. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ČSR výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku zrušil a ve shodě s návrhem uvedeným v obžalobě uložil každému obžalovanému povinnost zaplatit československému státu na účet ONV v Berouně regresní náhradu v částce 20 000,- Kčs.

Odvolací důvody poškozeného OÚNZ Beroun jsou v podstatě totožné s odvoláním krajského prokurátora. Poškozený rovněž označil výklad příslušných ustanovení vyhl. č. 34/1965 Sb. ve znění vyhl. č. 86/1966 Sb. a č. 38/1968 Sb. učiněný krajským soudem za mylný a ve shodě s uplatněným nárokem na náhradu škody navrhl, aby odvolací soud vadný výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku zrušil a uložil všem obžalovaným solidární povinnost zaplatit československému státu regresní náhradu 60 000,- Kčs.

Nejvyšší soud České socialistické republiky přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že důvodná jsou pouze odvolání krajského prokurátora a poškozeného OÚNZ Beroun do výroku o náhradě škody.

Krajský soud postupoval nesprávně při rozhodování o uplatněném nároku československého státu na regresní náhradu z důvodu smrti poškozeného, vyplývající ze zákona č. 33/1965 Sb. Okresní ústav národního zdraví v Berouně uplatnil vůči všem obžalovaným nárok na nárok na náhradu ve výši 60 000,- Kčs, přičemž krajský prokurátor v podané obžalobě i v závěrečném návrhu navrhoval, aby bylo každému z obžalovaných uloženo zaplatit československému státu regresní náhradu v částce 20 000,- Kčs. Krajský soud však v důsledku vadného výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 33/1965 Sb., o regresních náhradách a ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku (č. 70/1983 Sb.) uložil všem obžalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili regresní náhradu ve výši 20 000,- Kčs. S jeho závěry lze souhlasit jen potud, že výše regresní náhrady v případě úmyslně způsobené smrti je u občana limitována částkou 20 000,- Kčs. Stanovený limit platí však pro každého pachatele zvlášť, poněvadž spolupachatelství, které je pro společnost nebezpečnější než trestná činnost jednotlivce, nemůže znamenat pro pachatele trestného činu výhodu.

Z uvedeného vyplývá, že toto omezení se netýká celkové výše regresní náhrady, která podle § 39 odst. 1 vyhl. č. 34/1965 Sb. v znění pozdějších předpisů činí při smrti poškozeného 100 000,- Kčs, ale vůči jednomu občanovi lze uplatňovat nárok pouze do výše 20 000,- Kčs. V případě více pachatelů nesmí být proto překročena celková hranice 100 000,- Kčs. Není na místě ukládat více pachatelům společnou a nerozdílnou odpovědnost k regresní náhradě, kromě jiného proto, že limit stanovený pro jednotlivého škůdce by tak mohl překročit 20 000,- Kčs.