Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13.07.1973, sp. zn. 3 Cz 41/73, ECLI:CZ:NS:1973:3.CZ.41.1973.1

Rozsudkem okresního soudu v Kolíně, který byl potvrzen rozsudkem krajského soudu v Praze, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal proti žalované státní pojišťovně zaplacení 5000,- Kčs a přísl. jako plnění z pojistné smlouvy. Soudy obou stupňů k námitce žalovaného dospěly k závěru, že žalobní nárok je promlčen, když k pojistné události (úrazu žalobce) došlo 21. 8. 1967, promlčecí doba počala běžet 21. 8. 1968 a žaloba byla podána až 23. 8. 1971. Skutečnost, že poslední dne promlčecí doby připadl na volnou sobotu, pokládaly soudy obou stupňů za nerozhodnou.

Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedenými rozhodnutími soudů obou stupňů byl porušen zákon.

Z odůvodnění:

Promlčení doba práva na plnění z pojištění počíná podle ustanovení § 104 o. z. běžet za rok po pojistné události ( § 355 odst. 2 o. z.). Konec této lhůty pak připadá ( § 122 odst. 2 o. z.) na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadla událost, od níž lhůta počala běžet. Jestliže by však poslední den měl připadnout na neděli nebo svátek, pak je ( § 122 odst. 3 o. z.) posledním dnem lhůty nejblíže příští pracovní den.

Ustanovením § 122 odst. 3 o. z. je sledován ten účel, aby nebyla v posledním dnu lhůty omezena možnost uplatnit úkon, k němuž byla tato lhůta stanovena. K tomuto omezení však po zavedení provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem může dojít i o volných sobotách, jak jsou tyto dny nepřetržitého odpočinku označovány, neboť ani v těchto dnech není – stejně jako o nedělích a svátcích – stanovena pracovní doba u soudů, a tedy se nepřijímají a nezapisují podání, ať již docházejí prostřednictvím pošty či jsou podávána přímo.

Nutno proto dospět k závěru, že pro volné soboty jako dny nepřetržitého odpočinku musí platit stejný režim jako pro neděle a svátky, a že tedy jak při počítání lhůt upravených procesními předpisy (v podrobnostech viz stanovisko uveřejněné pod č. 35/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak při počítání lhůt upravených předpisy občanského zákoníka (zákona č. 40/1964 Sb.), je třeba použít ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. (pokud jde o lhůty procesního práva) a ustanovení § 122 odst. 3 o. z. (pokud jde o lhůty hmotného práva) o tom, že posledním dnem lhůty je nejblíže příští pracovní dne i tehdy, připadne-li konec lhůty na volnou sobotu jako na den nepřetržitého odpočinku. Výjimkou jsou ovšem ty soboty, ohledně nichž došlo ke speciální úpravě pracovní doby nebo k přesunu pracovního volna obecně závazným předpisem.

Soudy obou stupňů, které v projednávané věci vycházely z jiného právního názoru, si tedy nezjistily náležitě skutečný stav věci potřebný pro posouzení, zda žaloba byla podána u soudu prvního stupně ještě během zákonné promlčecí doby. Zejména nepřihlédly – i se zřetelem k tomu, že na podacím razítku je datum 23. 7. 1971 – k námitce žalobce, že posledním dnem hlty nebyl dne 21. 8. 1971, poněvadž šlo o tzv. volnou sobotu, nýbrž nejbližší příští pracovní den, tj. den 23. 8. 1971, kdy také žaloba byla již na soud podána.

Rozsudky soudů obou stupňů byl proto porušen zákon v ustanoveních § 6, § 120 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř., jakož i § 122 odst. 3 a § 104 o. z.