Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.01.1974, sp. zn. 11 Co 497/73, ECLI:CZ:MSPH:1974:11.CO.497.1973.1

Přijalo-li státní notářství do úschovy peníze složené účastníkem za účelem splnění dluhu ( § 69 odst. 1 písm. a/ not. ř.) vůči oprávněnému, nemůže státní notářství s tímto předmětem úschovy nakládat jinak, než stanoví § 72 a § 73 not. ř. Nemůže tedy, i když oprávněný zemřel, postupovat při nakládání s předmětem úschovy, jako by šlo o peníze složené do úschovy v souvislosti s řízením o dědictví.

(Usnesení Městského soudu v Praze z 31. 1. 1974, 11 Co 497/73)

Státní notářství pro Prahu 2 poukázalo Českou státní spořitelnu, u které jsou uloženy peněžní částky postupně složené složitelem pro oprávněnou do úschovy a státnímu notářstvím přijaté do úschovy podle ustanovení § 83 o. z. a § 69 odst. 1 písm. a/ not. ř., aby si u příslušných účtů vyznačila, že dispoziční právo s těmito částkami se převádí na státní notářství pro Prahu 1 v dědické věci po K. S., vedené pod sp. zn. 1 D 1136/71. Státní notářství vycházelo z názoru, že smrtí oprávněné odpadly předpoklady pro další vedení úschovy tohoto druhu. Mělo za to, že za dědice zůstavitelky je oprávněno disponovat předmětem úschovy státní notářství projednávající dědictví a že i složitel může své případné nároky na vrácení předmětu úschovy uplatňovat v řízení o dědictví jako věřitel zůstavitelky.

Proti rozhodnutí státního notářství podal odvolání jeden z dědiců po oprávněné a navrhl, aby rozhodnutí bylo zrušeno a aby v řízení o úschově bylo pokračováno u státního notářství, které předmět úschovy přijalo.

Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí státního notářství a věc mu vrátil, aby v ní znovu rozhodlo.

Z odůvodnění:

Přijetím peněžních částek do úschovy státním notářstvím podle ustanovení § 83 o. z. a § 69 odst. 1 písm. a/ not. ř. vytvořily se mezi účastníky řízení o úschovu (tj. mezi složitelem a oprávněnou, případně jejími právními nástupci) navzájem a mezi nimi na jedné straně a státním notářstvím na straně druhé procesněprávní vztahy upravené v ustanoveních § 72 až § 75 not. ř., protože tu jde o tzv. kvalifikovanou úschovu, tj. úschovu, jejímž účelem je umožnit splnění dluhu. Citovaná ustanovení také výlučně upravují skončení tohoto procesněprávního vztahu.

Proto státní notářství samo nemůže bez dispozitivních úkonů účastníků ( § 72 a § 73 odst. 2 a 3 not. ř.), případně je nahrazujících pravomocných rozhodnutí soudů nebo jiných příslušných orgánů ( § 73 odst. 3 not. ř.) nebo v důsledku kvalifikované nečinnosti účastníků řízení ( § 74 a § 75 not. ř.), tento procesněprávní vztah zrušit nebo přeměnit na jiný vztah. To se však v daném případě právě stalo, když státní notářství rozhodlo, aby kvalifikovaná úschova podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. a/ not. ř. byla bez souhlasu účastníků změněna na úschovu podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. b/ not. ř., tedy na úschovu v souvislosti s řízením o dědictví, jejíž smysl a účel je jiný a nelze tu uplatňovat zájmy složitele.

Nebyly proto splněny podmínky pro vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, takže bylo nutno je zrušit a věc vrátit státnímu notářství, aby ve věci znovu rozhodlo. I tak ovšem bude musit státní notářství při posuzování dispozitivních úkolů dědiců oprávněně o předmětu úschovy brát v úvahu ustanovení § 41 not. ř., podle něhož mohou dědici během řízení o dědictví činit ohledně zděděného majetku opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením státního notářství.

Bylo proto rozhodnutí státního notářství podle ustanovení § 221 odst. 1 o. s. ř. zrušeno a věc byla vrácena, aby o ní státní notářství znovu rozhodlo. Zatím totiž stále ještě nebyl vyřízen ani návrh složitele na vydání předmětu úschovy, ani návrh jednoho z dědiců oprávněné na vydání této úschovy.