Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.04.2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4968.2009.1

Žalobou podanou 12. 11. 2007, rozšířenou podáním z 23. 9. 2008, se žalobce (V. P., a. s.) domáhal:

N e j v y š š í s o u d dovolání zčásti odmítl a zčásti zrušil. Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. 6. 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

V průběhu dovolacího řízení původní dovolatel zanikl na základě zrušení bez likvidace, a to jako zanikající společnost v důsledku fúze sloučením se společností S. P., s. r. o., jako nástupnickou společností, Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2011, že v řízení bude jako se žalobcem pokračováno se společností S. P., s. r. o., se kterou dále jednal jako s novým dovolatelem.

Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině přípustnosti dovolání.

V dotčeném ohledu shledává především nepřiléhavou výtku žalovaných ohledně „nepřípustnosti“ dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Jak totiž dokládá (výše reprodukovaný) obsah dovolání, proti tomuto výroku dovolání vůbec nebylo podáno.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když o případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde. K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. 12. 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ovšem dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jak se podává i ze žaloby, peněžitá plnění, o nichž soud prvního stupně rozhodl pod body II. až V. svého rozsudku, jsou nároky se samostatným skutkovým základem, vymezeným odlišným postavením žalovaných coby statutárních orgánů právního předchůdce úpadce (E., s. r.o.), respektive coby členů kolektivního statutárního orgánu pozdějšího úpadce (E., a. s.) v různých časových údobích a vázaných na rozdílné obchodní transakce sjednané v těchto údobích mezi žalobcem a právním předchůdcem úpadce nebo mezi žalobcem a pozdějším úpadcem.

Obecně přitom platí, že uplatnil-li účastník v jednom řízení více samostatných nároků, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. u každé jednotlivé věci (u každého jednotlivého nároku) podle hledisek uvedených v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně. Srov. v tomto ohledu v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1887-1888 a v judikatuře např. důvody usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009; 31 Cdo 4368/2009 nebo usnesení Ústavního soudu z 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí i v části, ve které odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku (o zamítnutí žaloby vůči první žalované co do částky 7450,25 Kč s příslušenstvím), tedy dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ani 20 000 Kč. Potud proto Nejvyšší soud dovolání bez dalšího zkoumání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Hodnotové kriterium přípustnosti dovolání zakotvené v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo dále nutno zkoumat ve vztahu k nároku, o němž soud prvního stupně rozhodl (vůči třetímu žalovanému) pod bodem IV. výroku svého rozsudku (o zamítnutí částky 30 697,75 Kč s příslušenstvím).

Ke způsobu, jakým má být pro účely přípustnosti dovolání posuzována otázka, zda ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. šlo o věc „obchodní“ nebo o věc „jinou“, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněném pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2011“). Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se případnou „obchodní“ povahou žalobou uplatněných nároků nezabývaly a tato otázka není rovněž předmětem dovolání, prosadí se (v intencích R 34/2011) obecné posouzení povahy těchto nároků jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z R 33/2008 (podle kterého je odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit).

Z řečeného plyne, že ve vztahu k bodu IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně nevylučuje ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V intencích takto ustavených kriterií přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřisuzuje Nejvyšší soud po právní stránce zásadní význam druhé a čtvrté otázce předestřené dovolatelem.

Ke druhé z položených otázek Nejvyšší soud uvádí, že odlišnost pojetí úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání (v porovnání s úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně) se podává již z R 33/2008, v němž Nejvyšší soud vyložil předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nepodáním návrhu na prohlášení konkursu jinak, než jak se podává z úpravy obsažené v ustanovení § 100 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Pro dovolací řízení je v této souvislosti bezcenná i argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel dovozuje, že odvolací soud se mýlil při výkladu ustanovení § 100 insolvenčního zákona. Pochybení odvolacího soudu při výkladu právní normy, která na věc nedopadá, totiž žádný význam nemá.

Ke čtvrté z položených otázek pak Nejvyšší soud uvádí, že (jak přiléhavě upozornili ve vyjádření k dovolání žalovaní) odpověď na ni se podává z R 84/2007; z něj je patrno, že pro posouzení pravomocného soudního rozhodnutí jako rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta pro předčasnost („pro tentokrát“), jsou určující jeho důvody a nikoliv to, zda se takový důvod zamítnutí žaloby promítl i ve výrokové části rozhodnutí. Podstatné je, zda nová žaloba spočívá (může spočívat) jako na „nových“ na těch okolnostech, pro jejichž neexistenci byla původní žaloba předtím posouzena (v důvodech zamítavého rozhodnutí) jako předčasně podaná.

Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro zodpovězení první a třetí z položených otázek. Ohledně první otázky připustil dovolání proto, že ve vazbě na institut přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jde o otázku dosud nezodpovězenou v dovolacím řízení, a ohledně třetí otázky připustil dovolání proto, že v souvislostech otevřených žalobou vycházející z ustanovení § 3 odst. 2 ZKV řeší odvolací soud otázku, zda škoda může vzniknout před skončením probíhajícího konkursního řízení, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (jak bude rozebrána níže).

Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 3 ZKV právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2).

Dle ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době, kdy měli žalovaní porušit povinnost podat návrh. Ustanovení § 420 obč. zák. od té doby změn nedoznalo; zákon o konkursu a vyrovnání byl sice v mezidobí zrušen (s účinností od 1. 1. 2008) zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), [§ 433 bod 1. a § 434], s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona je však ustanovení § 3 ZKV, ve znění účinném do 31. 12. 2007, i nadále určující pro posouzení odpovědnosti žalovaných za vznik tvrzené škody.

Ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které určuje, že soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit, nedoznalo změn od zahájení řízení v této věci.

Mechanismus vzniku škody a určení její výše v případě, že osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV poruší povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozebral Nejvyšší soud podrobně v R 33/2008, na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvodu cokoli měnit. Závěry obsaženými v R 33/2008 se v napadeném rozhodnutí zaštítil i odvolací soud; ten však pochybil již tím, že R 33/2008 citoval neúplně, čímž jeho vyznění zkreslil způsobem, jenž nutně musel vést k chybnému úsudku o době vzniku tvrzené škody.

Nejvyšší soud v R 33/2008 vskutku uzavřel (jak uvedl odvolací soud), že skutečná škoda, jež může vzniknout věřitelům tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, nebo věřitelům, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení odpovědných osob se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, „se neurčuje jako prostý rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývalo splnit věřiteli v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, a částkou kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky“.

Dovozuje-li ovšem odvolací soud dále, že taková skutečná škoda se určuje „jako rozdíl mezi tím, jaké by bylo uspokojení věřitele, kdyby byl návrh na konkurs podán včas a tím, jaké bylo skutečné uspokojení věřitele z výtěžku konkursu“, pak ve skutečnosti přebírá z R 33/2008 jen ty jeho pasáže, jež se váží k věřitelům, jejichž pohledávky vůči dlužníku existovaly v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, byť ještě nebyly splatné.

U věřitelů, jejichž pohledávky vůči dlužníku vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, Nejvyšší soud v R 33/2008 vysvětlil, že takovou (skutečnou) škodou se rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. Přitom ze žalobních tvrzení je i bez výslovného vymezení doby, kdy měl být návrh na konkurs podán tak, aby nevznikla odpovědnost žalovaných podle § 3 odst. 2 ZKV, patrno, že smlouvy uzavřené v době od 24. 10. 2005 měly být sjednány (a pohledávky dovolatele z nich plynoucí vzniknout) až v době prodlení žalovaných se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (respektive právního předchůdce dlužníka).

Bez zřetele k tomu, že odvolací soud formuloval mechanismus určení výše skutečné škody nepřesně, dále platí, že odvolací soud pochybil, jestliže následně uzavřel, že „před skončením konkursu, v době, kdy ještě není známo, jaké bude uspokojení věřitele, nelze prokázat ani vznik škody a žaloba o náhradu škody na základě ustanovení § 3 odst. 2 ZKV je podána (jak uzavřel i soud prvního stupně) předčasně“.

V tomto ohledu je úsudek odvolacího soudu protikladný úsudku, který Nejvyšší soud přijal v důvodech R 33/2008. Tam Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že:

„Jakkoliv není vyloučeno, aby výše škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla určena dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením (§ 30 ZKV), žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán (lhostejno kým) a na jeho základě dlužníkův úpadek posléze osvědčen konkursním soudem“.

Jinak řečeno, Nejvyšší soud již v R 33/2008 výslovně připustil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením (§ 30 ZKV), jakkoli se určení výše škody zpravidla bude vázat právě k rozvrhovému usnesení.

Napadené rozhodnutí chybuje již tím, že vylučuje vznik škody před „skončením konkursu“ (rozuměj před zrušením konkursu ve smyslu ustanovení § 44 a násl. ZKV), tedy v době následující dokonce i po splnění rozvrhového usnesení (srov. § 44 odst. 1 písm. b/ ZKV).

Jakkoliv jinak nelze směšovat posouzení otázky vzniku škody při odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci s otázkou odpovědnostních nároků osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV, Nejvyšší soud poukazuje na to, že i z R 48/2011 (jež se zabývá právě nárokem na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci) se podává, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka (vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání) se posouzení nedobytnosti pohledávky poškozeného coby předpokladu vzniku škody způsobené státem odvíjí ode dne, kdy poškozený obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.

Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v § 32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168).

Jestliže Nejvyšší soud v R 33/2008 připustil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, učinil tak s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít).

Tak především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. k tomu opět i důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§ 29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§ 32 odst. 1 ZKV).

V situaci, kdy se věřitel nedomáhá plné výše vzniklé (tvrzené) škody (jako v této věci, kdy uplatňuje jako škodu jen 50 % neuhrazených částí svých pohledávek), přitom může být podkladem pro závěr o výši škody i zpráva správce konkursní podstaty o stavu konkursního řízení, která vyloučí možnost uspokojení věřitelovy pohledávky v konkursu v rozsahu, v němž se domáhá náhrady škody, bez zřetele k tomu, že konkursní řízení se formálně dosud nenachází ve stadiu schválení konečné zprávy nebo vydání rozvrhového usnesení (lhostejno, zda má jít o rozvrh částečný nebo konečný). Jednotlivé fáze konkursního řízení totiž mohou ovlivnit např. pokračující spory o právo na přednostní uspokojení některých věřitelů v konkursu, jež ovšem již nemusí být překážkou úsudku (podloženého obsahem konkursního spisu), že jakýkoli výsledek takových sporů nemůže ovlivnit závěr, že věřitel neobdrží v konkursu částku, kterou uplatňuje jako náhradu škody vzešlé z porušení povinností dle § 3 odst. 2 ZKV.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu správné není (je založeno na chybné úvaze, že před skončením konkursu nelze výši škody určit).

Zbývá dodat, že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, vskutku bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka). Srov. k tomu mutatis mutandis opět např. R 48/2011. Přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tu není namístě. Nejde totiž (jak se nesprávně domnívá dovolatel) o to, že by soud v této věci nebyl oprávněn řešit otázku vzniku škody. Zamítnutí žaloby pro předčasnost je naopak logickým důsledkem toho, že soud otázku vzniku škody řešil a že dospěl k závěru, že taková škoda dosud nevznikla.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem při výkladu doby možného vzniku škody neobstálo, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, s výjimkou výroku, pro který neshledal dovolání přípustným a s výjimkou dovoláním nenapadeného výroku týkajícího se přerušení řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a potud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zabývat se tím, zda je dán i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokládal Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.