Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, ECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.29.2009.1

Usnesením ze dne 20. 2. 2009 zamítl K r a j s k ý s o u d v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh, jímž se věřitel F.-M., s. r. o., domáhal osvědčení úpadku dlužníka VaK B., a. s., (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud pak shledává dovolání v této věci přípustným podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je usnesením odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“ (k výkladu tohoto pojmu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak Nejvyšší soud přisuzuje řešení otázek dovoláním předestřených, dovolacím soudem dosud nezodpovězených.

Podle ustanovení § 105 insolvenčního zákona, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Dle ustanovení § 143 odst. 4 insolvenčního zákona, je-li dlužníkem právnická osoba, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil.

Vzhledem k době vydání napadeného usnesení byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 10. 2009 (tedy naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb.); výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona však nedoznala změn ani později.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

K jednotlivým právním otázkám zformuloval Nejvyšší soud následující závěry:

1) K povaze rozhodčího nálezu.

Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném v době vydání rozhodčího nálezu, tj ve znění zákona č. 245/2006 Sb., rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Ustanovení § 32 zákona č. 216/1994 Sb. v rozhodném znění dále určuje, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 1). Podání návrhu podle odstavce 1 nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma (odstavec 2).

Dle ustanovení § 159a o. s. ř., ve znění účinném v době vydání rozhodčího nálezu, tj naposledy ve znění zákona č. 264/2006 Sb., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).

Podle ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném v době vydání rozhodčího nálezu, není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

Jak se podává z výše citovaného ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř., výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti výroku rozsudku pak věc nemůže být projednávána znovu. Tytéž zásady se vzhledem k § 167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní též pro usnesení soudu ve věci samé.

Jde přitom o účinky, jež se pojí s právní mocí soudního rozhodnutí a nikoliv s jeho vykonatelností (která může právní moci rozhodnutí i předcházet /srov. § 162 o. s. ř./ nebo u některých rozhodnutí vůbec nemusí být dána /jako např. při zamítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení – srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněného pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/).

Povolení odkladu vykonatelnosti soudního rozhodnutí má za následek, že takové rozhodnutí nelze v řízení o výkon rozhodnutí nebo v jiném exekučním řízení vykonat. Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce však nebrání. Znamená to, že v řízení o výkon rozhodnutí nebo v jiném exekučním řízení po povolení odkladu soud může návrhu na nařízení exekuce vyhovět (jsou-li k tomu splněny další předpoklady) a že současně provedení výkonu odloží až do doby pravomocného skončení řízení, v jehož rámci byl odklad vykonatelnosti povolen, nebyl-li odklad vykonatelnosti povolen na kratší dobu. Jestliže již byl výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, odloží soud jeho provedení až do doby pravomocného skončení řízení, v jehož rámci byl odklad vykonatelnosti povolen, nebyl-li odklad povolen na kratší dobu.Odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí tedy nemá žádný vliv na právní moc takového rozhodnutí (k rozdílnému pojímání účinků odkladu vykonatelnosti a odkladu právní moci rozhodnutí srov. v zákonné úpravě např. § 248 o. s. ř. a komentář k tomuto ustanovení v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2013). Jinak řečeno, účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc), zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny.

Představa, že pravomocné soudní rozhodnutí, jež je přes povolení odkladu vykonatelnosti nadále nezměnitelné a co do svého výroku závazné pro účastníky řízení a ve stejném rozsahu pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) nepostačuje ve smyslu § 105 insolvenčního zákona k doložení splatné pohledávky tímto rozhodnutím přiznané, je s výše formulovanými závěry ve zjevném rozporu.

Zbývá dodat, že vše, co bylo na dané téma řečeno o povaze pravomocného soudního rozhodnutí, platí v mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 a který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v rozhodném znění).

Úvahy insolvenčního soudu o povaze rozhodčího nálezu, jehož vykonatelnost odložil soud, tedy neobstojí a na jejich základě bylo vyloučeno přijmout závěr, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice kategorický (a nesprávný) názor insolvenčního soudu „že pohledávka, u které je odložen výkon rozhodnutí, nemůže sloužit k doložení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení“, nepřebírá a omezuje se na konstatování, že odvolací soud má pohledávku insolvenčního navrhovatele za spornou vzhledem k probíhajícímu řízení o zrušení rozhodčího nálezu a k tomu, že v onom řízení byla pravomocně odložena vykonatelnost rozhodčího nálezu, ani takto formulované právní posouzení věci však správné není.

Pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze (ve shodě s podaným výkladem) označit za spornou (za nedoloženou v intencích § 105 insolvenčního zákona) jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. jsou totiž výrokem pravomocného rozhodčího nálezu nadále (i po odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu) vázáni účastníci řízení (insolvenční navrhovatel a dlužník) a ve stejném rozsahu též všechny orgány (včetně insolvenčního soudu). Ani úvaha odvolacího soudu tedy nedovolovala přijmout závěr, že insolvenční navrhovatel nedoložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku.

Pro úplnost zbývá dodat, že argumentoval-li dlužník na podporu správnosti napadeného rozhodnutí v dotčeném ohledu tím, že rozhodčí nález je paaktem, jde o argumentaci, na které odvolací soud své závěry nezaložil a dovolací přezkum napadeného rozhodnutí v dotčeném ohledu je vyloučen již proto, že právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemohl dovolatel logicky ani zpochybnit (ve lhůtě určené zákonem k formulaci dovolacích důvodů /§ 242 odst. 4 o. s. ř./).

Závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do povahy rozhodčího nálezu je nesprávné, však bez dalšího nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dalším (samostatným) důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu byla podle odvolacího soudu skutečnost, že vyšší územní samosprávný celek (Moravskoslezský kraj) se po zahájení insolvenčního zaručil za dlužníkovy dluhy (§ 143 odst. 4 insolvenčního zákona). Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí tedy bude dán jen tehdy, neobstojí-li ani závěry odvolacího soudu o povaze a účincích ručitelského prohlášení (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2) K posouzení zákonnosti vydání ručitelského prohlášení.

Podle ustanovení § 17 odst. 3 zákona o krajích kraj nesmí ručit za závazky fyzických a právnických osob vyjma (…) d) těch, v nichž míra účasti kraje nebo spolu s jiným krajem (kraji), obcí (obcemi) nebo státem přesahuje 50 %.

Ustanovení § 36 zákona o krajích pak určuje, že zastupitelstvu je dále vyhrazeno rozhodování o těchto majetkoprávních úkonech kraje: (…) i) uzavření smlouvy o přijetí a poskytnutí úvěru, půjčky, o převzetí ručitelského závazku, o přistoupení k závazku a ke smlouvě o sdružení.

V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o krajích již v době přijetí shora označeného usnesení zastupitelstva Moravskoslezského kraje (17. 6. 2009) a změn nedoznala ani později.

V řízení před odvolacím soudem nebyla (ani dovoláním není) zpochybňována skutečnost, že Moravskoslezský kraj v rozhodné době (v souladu s jeho sdělením v podání datovaném 2. 7. 2009 a došlém odvolacímu soudu 9. 7. 2009 a s přílohou podání tvořenou seznamem akcionářů dlužníka a s akciemi na jméno k 17. 6. 2009, jak se nacházejí na č. l. A 80 insolvenčního spisu) splňoval podmínku formulovanou v § 17 odst. 3 písm. d) zákona o krajích, v rozhodném znění, pro možnost poskytnout ručení za závazky dlužníka.

Dovolatel nicméně zpochybňuje důkazní sílu listin (výpisu z usnesení 5. zasedání zastupitelstva Moravskoslezského kraje konaného dne 17. 6. 2009 a ručitelského prohlášení), na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že Moravskoslezský kraj se zaručil za závazky dlužníka ve smyslu § 143 odst. 4 insolvenčního zákona zákonem stanoveným způsobem. Argumentem, že taková skutečnost musí být doložena (prokázána) souhlasným usnesení rady kraje, samostatným usnesením zastupitelstva kraje (nikoliv jen jeho výpisem) a dále zápisem z jednání obou orgánů, včetně prezenčních listin, dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (k tomu srov. v literatuře např. opět dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 913-915)

Samo hodnocení důkazů však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1.

Dovolání proto v tomto ohledu není důvodné, když způsobilým zdrojem poznatků o skutečnostech rozhodných pro závěr, že Moravskoslezský kraj se předepsaným způsobem zaručil za závazky dlužníka, mohou být i listiny, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž pravost a správnost účinně zpochybněna nebyla.

3) K otázce určitosti a (ne)podmíněnosti ručitelského prohlášení.

V tomto ohledu je spor veden o výklad následujících pasáží ručitelského prohlášení:

V pasáži ručitelského prohlášení nadepsané PŘEDMĚT RUČENÍ ručitel (Moravskoslezský kraj) prohlašuje, že za společnost VaK B., a. s., (dlužníka) splní:

1. platební povinnosti, které jí byly uloženy rozhodnutím vydaným Mgr. M. M. (…) označeným jako Rozhodčí nález RN 09/2007, jež bylo písemně vyhotoveno ve Frýdku-Místku dne 10. 1. 2008 a vyhlášeno dne 27. 11. 2007 (tyto povinnosti dále konkretizuje jako povinnost uhradit insolvenčnímu navrhovateli částku 62 510 878 Kč a dalších 382 313,60 Kč na nákladech řízení a Mgr. M. M. náklady řízení ve výši 1 101 000 Kč) (…), jestliže rozhodnutí Mgr. M. M. (…) nebude zrušeno pravomocným rozhodnutím soudu a jestliže tyto povinnosti nesplní společnost VaK B., a. s.

(…)

8. veškeré dluhy, které společnosti VaK B., a. s., vznikly nebo vzniknou vůči:

– všem jejím věřitelům do dne pravomocného usnesení soudu o zastavení insolvenčního řízení vedeného vůči společnosti VaK B., a. s., u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 31 INS 3370/2008 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 VSOL 85/2009, jestliže tyto dluhy nesplní řádně a včas společnost VaK B., a. s.

9. veškeré dluhy, které společnosti VaK B., a. s., vznikly nebo vzniknou vůči:

– všem jejím věřitelům (zejména zaměstnancům, dodavatelům zboží a služeb, odběratelům pitné vody, jiným provozovatelům vodovodů, obcím, krajům, státu, akcionářům, členům představenstva a dozorčí rady, podnikatelským a nepodnikatelským subjektům, fyzickým a právnickým osobám, jakož i vůči jiným soukromoprávním nebo veřejnoprávním subjektům), a to z veškerých soukromoprávních nebo veřejnoprávních vztahů založených dvoustrannými či jednostrannými právními úkony, rozhodnutími soudů, rozhodců, nebo správních orgánů, a nebo založených přímo zákonem, či z veškerých soukromoprávních nebo veřejnoprávních vztahů založených porušením soukromoprávních nebo veřejnoprávních povinností, nebo založených protiprávními stavy, jestliže tyto veškeré dluhy nesplní společnost VaK B., a. s.

V takto ustaveném (co do obsahu ručitelského prohlášení mezi účastníky řízení nesporném) skutkovém rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolatelovou výhradou, že ručitelské prohlášení je neplatné pro neurčitost vzhledem ke spojení „vznikly nebo vzniknou“ použitému pod body 8. a 9. ručitelského prohlášení.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (ve znění, jež se od vystavení ručitelského prohlášení nezměnilo) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj – mimo případ, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (v intencích § 35 obč. zák., u obchodních závazkových vztahů ve spojení s § 266 obch. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel usuzuje na neurčitost ručitelského prohlášení na základě tvrzení, že spojka „nebo“ ve formální logice vyjadřuje alternativu, kdy platí jedna nebo druhá varianta, ale nikoliv obě varianty současně, čemuž dlužník oponuje ve vyjádření k dovolání námitkou, že spojka „nebo“ byla v daných spojeních užita přiléhavě ve smyslu slučovacím.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v běžných českých textech vskutku platí, že spojka „nebo“ se používá většinou ve významu vylučovacím (se současným použitím interpunkčního znaménka – čárky – před touto spojkou). I podle pravidel českého pravopisu však platí, že spojka „nebo“ může být použita ve významu alternativním (s různou mírou disjunkce) blízkém významu slučovacímu (srov. v literatuře např. dílo: Kolektiv autorů Ústavu českého jazyka Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Příruční mluvnice češtiny. Vydání druhé. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1997, str. 352). Na vysvětlenou lze dodat, že podle slovníkové definice se v logice disjunkcí rozumí spojení dvou výpovědí spojkou „nebo“ (odpovídající latinskému „vel“), při které jedna nebo druhá výpověď nebo obě výpovědi jsou pravdivé (srov. k tomu shodně dílo: Akademie věd České republiky: Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. 1. vydání. Praha, Academia, 2005, str. 179 /heslo disjunkce/). Také v díle Weinberger, O. : Logika. Učebnice pro právníky. Vydání 1. Praha. Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1959, se na dané téma výstižně uvádí, že spojky „nebo“ se užívá ve dvou různých významech, které logika musí přísně lišit, a to ve významu a) nevylučujícím, b) vylučujícím, přičemž logika pracuje téměř vždy s nevylučujícím „nebo“ a v matematice a v logice je nutno chápat „nebo“ v nevylučujícím smyslu (str. 44 – 45).

Nejvyšší soud k tomu uzavírá, že ani on nemá žádných pochyb o tom, že v daných slovních spojeních bylo spojky „nebo“ užito ve významu nevylučujícím a právní posouzení věci odvolacím soudem je i potud správné.

Zbývá vypořádat se s argumentem, že ručitelské prohlášení je ve vztahu k dovolatelově pohledávce nepřípustně vázáno na splnění podmínky (že podle rozhodčího nálezu bude zaplaceno jen, nedojde-li k jeho zrušení soudem).

S dovolatelem lze souhlasit v tom směru, že ručitelské prohlášení vyššího územního samosprávného celku ve smyslu § 143 odst. 4 insolvenčního zákona se musí týkat všech dluhů právnické osoby a nemůže být vázáno na splnění podmínky.

Nevysloveným, leč samozřejmým, předpokladem takového prohlášení je, že vyšší územní samosprávný celek ručí za existující (a nikoli jen domnělé) dluhy právnické osoby. S přihlédnutím k obsahu bodů 1., 8. a 9. ručitelského prohlášení, tak jak je vyložil i odvolací soud, pak ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že Moravskoslezský kraj se v plném rozsahu zavázal také k úhradě existující pohledávky insolvenčního navrhovatele vůči dlužníku. Povinnost k úhradě takové pohledávky z titulu ručení zde přitom je (vzhledem k obsahu bodů 8. a 9. ručitelského prohlášení) bez zřetele k tomu, zda již byla insolvenčnímu navrhovateli přiznána soudním rozhodnutím nebo rozhodčím nálezem (určující je, že pohledávka existuje).

Pro úplnost je ovšem zapotřebí dodat, že dlužník se mýlí, usuzuje-li ve vyjádření k dovolání, že Moravskoslezský kraj nemá povinnost uspokojit pohledávku přiznanou insolvenčnímu navrhovateli pravomocným rozhodčím nálezem po dobu, po kterou trvají účinky odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, až do doby, než bude rozhodnuto o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu.

Ani dlužníkem zmíněná ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. a § 548 odst. 2 obč. zák. totiž nejsou v poměrech ručitele způsobilá zvrátit závěr, že rozhodčí nález v této věci má stále účinky pravomocného soudního rozhodnutí, které dlužníka svým výrokem nezměnitelným způsobem zavazuje k úhradě pohledávky. Odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu rovněž nemá žádné účinky ve vztahu k povinnostem dlužníka platit případné majetkové sankce za prodlení s úhradou splatného závazku ani ve vztahu k platebním povinnostem ručitele.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že odvolací soud nepochybil ani tím, že ručitelské prohlášení označil za prohlášení, které není vázáno na splnění žádné podmínky.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí obstálo v rovině druhého ze samostatných důvodů zamítnutí insolvenčního návrhu (opírajícího se o § 143 odst. 4 insolvenčního zákona), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl.