|
|
Sbírkový text rozhodnutí
Č. 36
ZPRAVA O ANALÝZE A VYHODNOCENÍ ÚČINNOSTI NOVELY TRESTNÍHO
ŘÁDU Č. 265/2001 Sb. VE VZTAHU K SOUDNÍMU ŘÍZENÍ
(Trestní kolegium Nejvyššího soudu České republiky z 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003)
OBSAH
I. Úvod
II. K jednotlivým okruhům průzkumu u okresních a krajských soudů
III. Poznatky z rozhodovací činnosti trestního kolegia Nejvyššího soudu
IV Závěr
I. ÚVOD
Zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k rozsáhlé novelizaci trestního řádu, jež se šíří svého záběru téměř rovnala rekodifikaci. Vedle značného množství dílčích změn a doplnění došlo i k zásadním změnám některých stávajících zásad a institutů či zakotvení zcela nových procesních postupů.
Novelizace se měla zaměřovat především na základní nedostatek předchozí právní úpravy, kterou byla přílišná složitost trestního řízení. Základním smyslem právní úpravy trestního řízení mělo být to, aby při respektování požadavku zákonnosti zajišťovala nejen odhalení, usvědčení a potrestání pachatele, ale aby se tak stalo co nejdříve po spáchání trestného činu. Největší zatížení přitom změněná právní úprava měla představovat právě pro soudy, a to zejména vzhledem k výraznému přesunu dokazování z přípravného řízení do stadia řízení před soudem. Požadavky na změny byly podle důvodové zprávy návrhu novely tyto:
– výrazněji zjednodušit a zrychlit trestní řízení ve všech jeho stadiích,
– posílit význam stadia řízení před soudem na úkor přípravného řízení,
– posílit postavení státního zástupce při výkonu dozoru v přípravném řízení a při rozhodování v tomto stadiu řízení,
– v širší míře umožnit v procesní formě zachytit důkazy i v případech, kdy ještě nejsou podmínky pro stíhání konkrétní osoby,
– snížit finanční náklady, které stát na trestní řízení vynakládá (ať již ve formě odměn ustanoveným obhájcům, znalečného nebo svědečného pro opakovaně vyslýchané svědky, anebo nákladů na dlouhotrvající vazby),
– v oblasti řádných a zejména mimořádných opravných prostředků více respektovat stanoviska stran řízení a umožnit za přísně stanovených podmínek přístup k Nejvyššímu soudu cestou dovolání.
V zájmu informovanosti o praktické aplikaci některých aspektů této nové právní úpravy v porovnání s cíli předpokládanými a sledovanými novou úpravou předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky uložila trestnímu kolegiu, aby připravilo analýzu a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení. Na základě pokynu předsedy trestního kolegia ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. Ts 42/2003, poté členové kolegia provedli průzkum účinnosti citované novely (dále též jen „novela“), a to u všech krajských soudů a vždy nejméně u dvou až tří okresních soudů v obvodu příslušného krajského soudu, přičemž jeden z nich byl vždy okresní soud v sídle krajského soudu (v případě Městského soudu v Praze byl stanoven Obvodní soud pro Prahu 1). Pro větší konkrétnost a přehlednost analyzované problematiky byly předem vymezeny okruhy problémů, na něž se průzkum zaměřil, a to:
1. Dopad změny ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. zejména z hlediska aktivity stran při dokazování před soudem se zaměřením na postup státních zástupců a obhájců.
2. Aplikační praxe a problémy plynoucí z novelizace ustanovení § 8 odst. 2 až 5 tr. ř.
3. Dopad novelizace ustanovení § 17 tř. ř. z hlediska zatížení krajských a okresních soudů a skladba této agendy u krajských soudů.
4. Důsledky aplikace novelizovaného ustanovení § 28 tr. ř. pro soudní praxi.
5. Poznatky o využívání možnosti předpokládané ustanoveními § 37 odst. 2, 3 tr. ř. (zastupování několika obhájci).
6. Zkušenosti s aplikací úpravy podle ustanovení § 37a a § 40a tr. ř.
7. Zkušenosti s využíváním ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř.
8. Nová úprava protokolu a protokolace v řízení před soudem.
9. Nová úprava doručování (§ 62 až § 64a tr. ř.).
10. Problematika nové úpravy vazeb. Rozhodování o vazbě v přípravném řízení. Rozhodování o vazbě v soudním řízení a celý komplex problémů s tím spojených (novelizovaná ustanovení § 67, § 68 tr. ř., lhůty vazby, nahrazení vazby apod.).
11. Dokazování – nová dikce ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., dopad novelizace ustanovení § 110a tr. ř.
12. Aplikace ustanovení § 129 tr. ř. zejména z hlediska lhůt a jejich dodržování.
13. Dopad aplikace ustanovení § 158, § 158a a § 160 tr. ř. na řízení před soudem. Změny ve vyšetřování (oddíl 2 a 3), zkrácené přípravné řízení – dopad těchto změn na řízení před soudem.
14. Řízení před soudem – ustanovení § 180 odst. 3 tr. ř. (v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 5, § 203 a § 215 tr. ř.) a § 181 odst. 3 tr. ř. Předběžné projednání obžaloby – nejčastější důvody. Rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. zejména z hlediska aplikace novelizovaných částí.
15. Dokazování v hlavním líčení s důrazem na ustanovení § 211, § 212 a § 215 tr. ř.
16. Aplikace nové úpravy odročení hlavního líčení (§ 219 tr. ř.).
17. Řízení o odvolání (řízení u soudu prvního stupně, řízení u odvolacího soudu a jeho rozhodnutí se zaměřením na uplatňování posíleného apelačního principu).
18. Dovolání – řízení u soudu prvního stupně (§ 265h tr. ř.).
19. Řízení proti uprchlému – ustanovení § 306a tr. ř.
20. Zjednodušené řízení před soudem (frekvence, důvody ve vazbě na ustanovení § 179a odst. 1 písm. a/, b/ tr. ř., dokazování před soudem – ustanovení § 314d tr. ř.).
21. Trestní příkaz – dopad novely na frekvenci tohoto způsobu vyřízení věci. 22. Podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání.
Poznatky relevantní z hlediska průzkumu byly získávány z trestních spisů, pohovory se soudci krajských a okresních soudů a s předsedy a místopředsedy krajských a okresních soudů, ze statistických údajů o vyřizování soudních agend, jakož i ze zkušeností členů trestního kolegia.
Pro úplnost byla pak analýza účinnosti novely doplněna o závěry trestního kolegia Nejvyššího soudu vztahující se k jeho vlastní rozhodovací činnosti v řízeních o mimořádných opravných prostředcích – dovolání a stížnosti pro porušení zákona.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu po projednání a zhodnocení získaných poznatků dospělo k následujícím závěrům:
II. K JEDNOTLIVÝM OKRUHŮM PRŮZKUMU U OKRESNÍCH A KRAJSKÝCH SOUDŮ
14. Řízení před soudem – ustanovení § 180 odst. 3 tr. ř. (v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 5, § 203 a § 215 tr. ř.) a § 181 odst. 3 tr. ř. Předběžné projednání obžaloby – nejčastější důvody. Rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. zejména z hlediska aplikace novelizovaných částí.
Z důvodové zprávy:
V ustanovení § 180 odst. 2, 3 tr. ř. je blíže rozvedena obžalovací zásada obecně formulovaná v § 2 odst. 8 tr. ř. a nově formulován charakter činnosti státního zástupce v řízení před soudem tak, aby byly objasněny všechny základní skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tím účelem je mu uloženo, aby z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu opatřoval další důkazy, které nebyly opatřeny či provedeny v přípravném řízení, anebo kdykoliv později z iniciativy dalších stran nebo soudu. Významně je posíleno postavení státního zástupce i při dokazování, kde by nejenom jako dosud měl navrhovat provedení dalších důkazů, jejichž potřeba se ukázala s ohledem na průběh řízení před soudem, ale zpravidla také provádět se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy, které podporují obžalobu. Z hlediska rovnosti stran je ve stejném rozsahu upravena činnost strany obhajoby při provádění důkazů, která je však s ohledem na zásadu, že obviněný má právo se hájit, jak uzná za vhodné, formulována jako oprávnění, a nikoliv povinnost. Vzhledem k tomu, že předseda senátu hlavní líčení řídí, zajišťuje formální úkony při provádění důkazů, zejména u výslechu svědků a znalců, které jinak v souladu s ustanovením § 180 odst. 3 tr. ř provádějí strany, dává zákonné poučení.
V zájmu urychlení řízení jsou v řízení před soudem stanoveny lhůty pro nařízení hlavního líčení, veřejného zasedání, popř. učinění jiného úkonu směřujícího ke skončení řízení, včetně mechanismu postupu pro výjimečné případy, kdy to nebude možné. Uvedené lhůty jsou svojí povahou pořádkové a jejich porušení může zakládat kárnou odpovědnost soudce. V případě, že z důležitého důvodu nebude předseda senátu schopen uvedenou povinnost splnit, je povinen spis předložit předsedovi soudu k rozhodnutí o prodloužení lhůty nebo o jiném opatření podle rozvrhu práce (přidělení věci jinému soudci určenému tímto rozvrhem).
Vzhledem k tomu, že možnost vrácení věci k došetření soudem je výrazně omezena, dává nová úprava oprávnění předsedovi senátu požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu a policejnímu orgánu ukládá povinnost mu bez průtahů vyhovět.
V souvislosti s opatřováním důkazů v řízení před soudem je nutné v některých případech, jak ukazuje i dosavadní praxe, provést důkaz i mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Jde o situace, kdy některá z předvolaných osob se k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nedostaví, a proto musí být zasedání soudu odročeno, přestože jsou přítomni státní zástupce a obhájce. Navíc může hrozit, že výslech takového svědka již nebude možno později provést, např. pro jeho dlouhodobou nepřítomnost v České republice, nástup na dlouhodobé léčení apod. Číst protokol o výslechu takového svědka, s výjimkou osob mladších než patnáct let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř., v hlavním líčení nebo veřejném zasedání o odvolání bude možno pouze za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.
Vzhledem k zákonem deklarované zásadě, že těžištěm dokazování je řízení před soudem, je možnost vrácení věci do přípravného řízení pro nedostatečná skutková zjištění podmíněna tím, že došetření ve stadiu řízení před soudem by bylo spojeno s výraznými obtížemi spočívajícími např. v tom, že soud by došetření musel provádět za cenu opakovaného odročování hlavního líčení, neboť jen cestou postupných kroků by zjišťoval důkazní prostředky, jimiž lze věc objasnit. Naopak, pokud nedostatky přípravného řízení spočívají v tom, že vyšetřovatel neprovedl některé důkazy, které soud může provést stejně rychle jako vyšetřovatel (např. výslechy několika svědků, jejichž předvolání nic nebrání), není důvodu trvat na tom, aby projednání věci před soudem předcházelo stejně důkladné projednání věci před vyšetřovatelem. Stejně tak ne každá procesní vada by měla být důvodem k vrácení věci k došetření. Pokud ji lze napravit v řízení před soudem (např. správně poučit svědka a poté jej znovu vyslechnout), není třeba věc vracet. Naopak, jestliže procesní vadu ani v řízení před soudem nelze odstranit, pak je vrácení věci do stadia přípravného řízení důvodné (např. tomu, na koho byla podána obžaloba, nebylo sděleno obvinění, nebo bylo sděleno pro jiný skutek).
Dle dřívější právní úpravy soud v rámci předběžného projednání obžaloby mohl rozhodnout, že věc postupuje jinému soudu jako soudu věcně či místně příslušnému. Praxe ukázala, že tím zpravidla vyvolal vleklý spor o příslušnost, který rozhodl soud společně nadřízený oběma sporujícím se soudům. V zájmu urychlení řízení proto soud v těchto případech nerozhoduje o postoupení (a po právní moci svého rozhodnutí spis nezasílá soudu, který se často omezí na vyslovení své nepříslušnosti), ale ponechá rozhodnutí o příslušnosti přímo na soudu, který dosud rozhodoval spory.
Nová judikatura:
č. 37/2003 Sb. rozh. tr. – Orgán činný v trestním řízení je povinen zahájit trestní stíhání pro určitý skutek tak, aby jeho popis a právní kvalifikace odpovídala okolnostem činu zjištěným šetřením orgánů Policie České republiky před zahájením trestního stíhání.
Není-li respektována uvedená povinnost a trestní stíhání je zahájeno pro trestný čin, u něhož zákon nepředpokládá nutnou obhajobu, ač šlo o trestný čin nutnou obhajobu zakládající, přičemž obviněný si obhájce nezvolil, jde o vadu přípravného řízení, která je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
č. 52/2003 Sb. rozh. tr. – I za účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je krajský soud oprávněn postupovat podle § 23 odst. 2 tr. ř. a rozhodnout o postoupení vyloučené věci okresnímu soudu. Má-li okresní soud, jemuž byla věc takto postoupena, za to, že sám není příslušným k jejímu projednání, může rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. o jejím předložení k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný (§ 24 odst. 1 tr. ř:).
K ustanovení § 180 odst. 3 tr. ř. lze obecně konstatovat tak, jak již uvedeno pod bodem 1. této zprávy, že se soudy nesetkávají s větší aktivitou ani ze strany státních zástupců, ale ani obhájců či obžalovaných, pokud jde o možnost danou jim zákonem provádět důkazy, které podporují jejich verzi. Jelikož ustanovení § 2 odst. 5, věta šestá, tr. ř. soudům ukládá povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí, je i nadále hlavní líčení vedeno v duchu, že je to soud, kdo důkazy před soudem provádí. Podle názoru některých soudů – například Okresního soudu v Domažlicích – má soud jen málo možností, jak „donutit“ státního zástupce k aktivnímu přístupu, objevují se i tendence navrhnout všechny osoby podávající vysvětlení k výslechu před soudem jako svědky s tím, že pak již nejde o důkazy nové a státní zástupci pak výslechy neprovádějí. V žádném případě však není stranám odepíráno právo dané jim tímto ustanovením trestního řádu, ale soud je v tomto případě veden zejména principem důstojnosti soudního jednání a rychlosti řízení.
V jedné věci Okresního soudu v Českých Budějovicích samosoudce při nařízení hlavního líčení uložil ve smyslu § 180 odst. 2, věta třetí, tr. ř. státnímu zástupci, aby předložil soudu ve stanovené lhůtě aktuální zprávy o konkrétních dlužných částkách ve vztahu k jednotlivým poškozeným subjektům. Státní zástupce pokyn samosoudce nesplnil a odpověděl mu dopisem, v němž mimo jiné uvedl, že požadovaná povinnost vyplývá pro státního zástupce pro řízení před soudem, a nikoliv před zahájením hlavního líčení. Stran této problematiky trestní kolegium Nejvyššího soudu odkazuje na již výše zmíněné problémy vyplývající z malé aktivity státních zástupců, ovlivněné patrně výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. 3. 2002 č. 7/2002 Sbírky výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství (viz pod bodem II./1. této zprávy).
Podle názoru Okresního soudu v Přerově je vadou novelizované úpravy to, že předseda senátu nemůže pasivního státního zástupce k provedení důkazů v hlavním líčení donutit pod žádnou sankcí, neboř to stávající zákonná úprava neumožňuje. Přetrvává pasivita stran při dokazování, jež se omezují pouze na doplňující otázky, popřípadě návrhy na provedení dalších důkazů.
Pozitivně je hodnocena možnost soudu uložit policejním orgánům opatření důkazů.
Pokud jde o lhůty stanovené k provedení prvního úkonu podle § 181 odst. 3 tr. ř., větší počet soudů konstatoval, že tyto lhůty jsou příliš krátké, neboť k soudům prvního stupně nejsou předkládány pouze jednoduché věci, ale i věci skutkově či časově náročné na prostudování a v takových případech se jeví lhůty jako krátké, a to i s přihlédnutím k množství nápadu trestních věcí u jednotlivých soudů. Mělo by se uvažovat o stanovení delší lhůty k tomuto úkonu. S ohledem na zavedení specializací jsou pak znevýhodněni soudci zpracovávající agendu hospodářské kriminality, neboť v ní se vyskytuje často řada obsáhlých a na prostudování časově náročných spisů, takže doba tří týdnů se jeví jako nedostačující. Je třeba zohlednit, že soudce je 2 až 3 dny v týdnu v jednací síni, poté musí v poměrně krátkých lhůtách vypracovat písemné vyhotovení rozsudku, prostudovat spisy a vyřizovat celou řadu agendy spojené s vyžadováním zpráv, vykonávacím řízením, nařizováním výkonu trestů, přeměnami trestů apod.
U některých soudů, kde se potýkají s velkými nedodělky, je praxe taková, že hlavní líčení soudci nařizují s velkým, např. i ročním odstupem tak, aby bylo vyhověno zákonné podmínce podle § 181 odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o institut vrácení věci státnímu zástupci k došetření, většinou se konstatuje, že ten je téměř neživotný a tím vymizela zpětná vazba pro zkvalitnění přípravného řízení. Pokud výjimečně dochází k jeho užití, pak téměř výlučně z důvodu nezbytnosti odstranění závažných procesních vad přípravného řízení.
Některé soudy druhého stupně pak podle prvostupňových soudů zastávají názor, že téměř veškeré nedostatky přípravného řízení lze napravit v řízení před soudem. Ačkoliv se shodnou se soudem prvního stupně na tom, že došlo k procesním vadám, vždy zároveň vysloví, že to lze napravit a doplnit v řízení před soudem, takže podle této praxe lze nyní napravit v řízení před soudem i takové nedostatky, jako je např. neumožnění obviněnému nebo jeho obhájci, aby se seznámil se spisem, nepoučení poškozených apod.
Předběžné projednání obžaloby se tak v zásadě omezuje jen na otázku řešení příslušnosti soudu.
Stále častěji a opakovaně se však vyskytují problémy s dodržováním totožnosti skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. Státní zástupce ve snaze upravit skutek tak, aby odpovídal příslušné právní kvalifikaci, pro jakou bylo trestní stíhání zahájeno, v obžalobě upraví popis skutku tak, že lze jen stěží udržet jeho totožnost. Orgány činné v přípravném řízení rovněž v popisu skutku opomíjejí vyjadřovat subjektivní stránku, což má za následek rozpor i s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v některých jeho nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96).
Procesní strany prakticky nevyužívají ustanovení § 215 tr. ř. Ve zprávách se poukazuje na to, že strany zcela výjimečně žádají o provedení konkrétního důkazu.
III. POZNATKY Z ROZHODOVACÍ ČINNOSTI
TRESTNÍHO KOLEGIA NEJVYŠŠÍHO SOUDU
Zavedení institutu dovolání představuje zásadní krok v systému mimořádných opravných prostředků. Nepochybně tím došlo k posílení principu rovnosti procesních stran a především k umožnění jejich přístupu vlastním opravným prostředkem k Nejvyššímu soudu. Potřeba zavedení nového mimořádného opravného prostředku je ještě více akutní s ohledem na důsledky vyplývající z nálezu Ústavního soudu ve vztahu ke kasačnímu oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona (viz nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 424/2001 Sb.).
S ohledem na dosavadní poznatky aplikační praxe lze konstatovat, že judikatura se ustálila na závěru, podle něhož dovolání umožňuje oběma hlavním procesním stranám namítat zásadní procesně právní a hmotně právní pochybení taxativně vypočtených soudních rozhodnutí, která byla podrobena přezkumu již v řádném opravném řízení. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přitom důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je založeno na principu dvouinstančnosti, na existenci toliko dvou plných skutkových instancí. Dovolání tedy nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. V tomto směru je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zcela jednotná a částečně byla shledána opodstatněnou též Ústavním soudem (viz např. usnesení ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. CS 732/02).
Zejména v počátcích účinnosti novely se Nejvyšší soud musel poměrně často zabývat otázkou přípustnosti dovolání. V tomto směru je třeba odkázat na judikáty uveřejněné pod č. 31/2002 Sb. rozh. tr., č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a č. 25/2003 Sb. rozh. tr.
Největším úskalím dosavadní aplikační praxe se jeví otázka výkladu jednotlivých dovolacích důvodů, zejména pak dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o výklad dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (§ 265b odst. 2 tr. ř.), lze odkázat na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jež bylo publikováno pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.
K výše již výše zmiňovanému problému vztahujícímu se k výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolací důvod spočívající v tom, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“) je třeba uvést, že dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může spočívat i v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu.
V této souvislosti dovolací soud musí poukázat na mnohdy nízkou kvalitu rozhodnutí soudů jak při formulaci tzv. skutkové věty rozhodnutí (rozsudku), tak i odůvodnění vztahujícího se ke skutkovým zjištěním. Skutková věta obsažená ve výrokové části rozsudku ani ve spojitosti s příslušnou částí odůvodnění mnohdy neobsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací skutku.
Některé poznatky dále svědčí o tom, že i přes povinné zastoupení obviněného obhájcem při podání dovolání nejsou vždy naplněny zákonem vyžadované obsahové náležitosti. K tomu srov. judikát pod č. 25/2003 Sb. rozh. tr.
Dále je potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud důsledně trvá na požadavku, aby nejen napadené rozhodnutí jako celek bylo podrobeno řádnému opravnému řízení, ale aby takovému přezkumu na podkladě řádného opravného prostředku byl podroben i ten výrok, jenž je konkrétně napaden podaným dovoláním (tento závěr je obsažen v již uvedeném rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S tímto právním názorem se rovněž ztotožnil i Ústavní soud (např. v usnesení ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
Z dosavadní praxe dovolacího soudu se však jeví potřebným novelizovat institut dovolání, a to zejména v oblasti výčtu dovolacích důvodů. V úvahu přichází především zavedení dalších dovolacích důvodů spočívajících v tom, že v opravném řízení byl porušen zákaz reformationis in peius, a dále že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor vyslovený nadřízeným soudem v rozhodnutí o opravném prostředku. U soudců trestního kolegia Nejvyššího soudu převažuje názor, podle něhož není vhodné zavádět dovolací důvod (resp. rozšiřovat v tomto smyslu dosavadní formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), který by umožňoval jakkoli přezkoumávat skutkový stav věci, popřípadě hodnotit zákonnost a úplnost provedeného dokazování. V opačném případě totiž hrozí, že se Nejvyšší soud stane další skutkovou instancí, jak tomu nasvědčuje obsah dosud podávaných dovolání, která jsou nejčastěji odmítána podle § 2651 odst. 1 písm. b) tr. ř. právě proto, že se dovolatelé domáhají jiného skutkového stavu, odlišného hodnocení důkazů či provedení dalších důkazů. Je třeba spíše hledat cesty a způsoby, jak zkvalitnit řízení u soudů prvního a druhého stupně, aby se Nejvyšší soud v řízení o dovolání mohl soustředit skutečně na to, co je jeho posláním, tj. zejména sjednocovat judikaturu řešením závažných právních, nikoliv skutkových otázek a dbát o zákonnost trestního procesu odstraňováním některých nejzávažnějších procesních vad. Případné nejzávažnější skutkové nedostatky – k nimž by ovšem při dostatečné aktivitě stran a v rámci dvoustupňového řízení nemělo docházet – by bylo vhodnější řešit rozšířením a poněkud jiným pojetím důvodů obnovy řízení (zvláštním důvodem obnovy řízení by např. mohlo být i to, že soud neprovedl zásadní důkaz nezbytný pro rozhodnutí o vině, který strana již navrhovala).
Celkově lze hodnotit institut dovolání pozitivně, a to jak s přihlédnutím k naplnění již výše uvedených důvodů jeho zavedení, tak i s ohledem na to, že Nejvyšší soud získává dostatečný přehled o rozhodovací praxi nižších soudů.
Lze dále konstatovat, že zavedení institutu dovolání a dosavadní zkušenosti s jeho uplatňováním podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu dostatečně ospravedlňují úvahy o možném zrušení stížnosti pro porušení zákona. Odstranění tohoto kontroverzního mimořádného opravného prostředku je za současného stavu společnosti i justice již na místě, zejména, pokud budou naznačeným způsobem rozšířeny dovolací důvody, popř. i důvody obnovy řízení.
IV ZÁVĚR
Základním cílem novelizace trestního řádu ve stadiu řízení před soudy provedené zákonem č. 265/2001 Sb. bylo, jak plyne z důvodové zprávy, výrazněji zjednodušit a zrychlit trestní řízení ve všech jeho stadiích, posílit význam řízení před soudem na úkor přípravného řízení a v oblasti řádných a zejména mimořádných opravných prostředků více respektovat stanoviska stran řízení a umožnit za přísně stanovených podmínek přístup stran ve své věci k Nejvyššímu soudu. Zda a do jaké míry se tyto cíle povedlo novelizací naplnit, plyne ze zjištění a závěrů a konstatování soudů v jednotlivých v oblastech, které byly předmětem průzkumu. Obecně lze konstatovat, že soudy akceptovaly potřebu změn v trestním řízení a ztotožnily se s celkovým směřováním změn v trestním řízení, které tato novelizace s sebou přináší. Jde zejména o posílení kontradiktornosti řízení a s tím související přenesení těžiště dokazování před soud, tlak na větší aktivitu stran, posílení apelačního principu v odvolacím řízení, ale i zavedení zjednodušeného řízení v tzv. bagatelních věcech, omezení stížnosti pro porušení zákona a zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je v rukou stran, ale rovněž novou úpravou protokolu a způsobem protokolace.
Je samozřejmé, že novela přináší s sebou, jako každá výraznější legislativní změna, množství otázek a výkladových problémů. Tyto otázky jsou postupně řešeny obecně praxí soudů a ve značném rozsahu přímo judikaturní činností Nejvyššího soudu. O tom konec konců svědčí i jednotlivé kapitoly zprávy, které aktuální judikaturu obsahují.
I přes toto celkem pozitivně vyznívající hodnocení novelizace nelze nevidět, že některé změny, které sebou novela přinesla, nepřispívají ke splnění cílů, které si dala, a ve svých důsledcích často působí proti těmto cílům. V tomto smyslu lze za problematickou označit úpravu obsaženou v § 2 odst. 5 tr. ř. Smyslem právě této nové úpravy mělo být posílení kontradiktornosti řízení a zvýšení aktivity stran, zejména státního zastupitelství. Formulace posledních tří vět tohoto zákonného ustanovení je však vnitřně rozporná, když na jedné straně zdůrazňuje, že státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného (v řízení před soudem), na druhé straně ve vztahu k němu zákon uvádí stejně jako u obviněného (u něhož je to však pochopitelné) pouze oprávnění, aby na podporu svých stanovisek navrhoval a prováděl důkazy. Obviněnému samozřejmě toto oprávnění jako povinnost uložit nelze, není však důvod, aby toto oprávnění jako povinnost nebylo uloženo státnímu zástupci. Roli státního zástupce v řízení před soudem pak ještě víc zatemňuje poslední věta tohoto zákonného ustanovení, která zavazuje soud, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Soud se tak dostává, jak na to poukazují v podstatě shodně všechny soudy, u kterých byl průzkum prováděn, do role dalšího protihráče obviněného, jehož snahou je obviněného usvědčit a ne objektivně a po právu rozhodnout věc. Nepochybně musí být takto vnímán alespoň ze strany obviněného a obhajoby. Tento základní rozpor se pak promítá i do dalších ustanovení trestního řádu, jako je ustanovení § 180 odst. 3, § 203 ale rovněž částečně § 215 odst. 2 tr. ř.
Další problematickou částí novely trestního řádu se jeví být nová úprava vazebního řízení. Především úprava trvání vazby a rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě. Úprava je totiž zatížena neúměrným množstvím lhůt, rozhodnutí a opravných prostředků, což vede často k duplicitě v rozhodování při přezkumu, zda trvají nadále důvody vazby, zejména duplicitě při tzv. obligatorním rozhodování o této otázce a rozhodování z podnětu obviněného. V důsledku této úpravy, jakož i v důsledku toho, že novela nechala bez povšimnutí ustanovení § 141 odst. 1 tr. ř. a v návaznosti na rozhodování Ústavního soudu v těchto otázkách, nejsou výjimečné případy, kdy v poslední instanci někdy i ve věcech, kde v prvním stupni rozhoduje okresní soud, o otázce vazby rozhoduje Nejvyšší soud. Dochází ke zbytečnému prodlužování řízení, trestní spis putuje mezi jednotlivými instancemi a v meritu věci se nerozhoduje. Ve skupinových věcech pak může dojít a dochází i k tomu, že v průběhu rozhodování o otázce vazby u jednoho spoluobviněného končí běh vazební lhůty u dalších spoluobviněných, přičemž soud, který má o této otázce rozhodnout, nemá spis k dispozici. Hrozí neustále překročení lhůty, ve které má být podle zákona rozhodnuto o dalším trvání vazby. Podle našeho názoru by řízení o otázce vazby mělo být výrazně zjednodušeno a zejména, pokud se věc nachází ve stadiu odvolacího řízení, mělo by být rozhodování o vazbě pouze jednoinstanční. Je totiž v rozporu s logikou, aby za situace, kdy v meritu věci odvolací soud rozhoduje s konečnou platností (s výjimkou mimořádného opravného prostředku), zákon připouštěl řádný opravný prostředek do jeho rozhodnutí, které má povahu dočasného procesního opatření.
Nová úprava protokolace byla obecně přijata kladně. Nelze se však neztotožnit s námitkami, které vznesly v průběhu průzkumu soudy, že totiž nejsou vytvořeny dostatečné technické a zejména personální podmínky pro to, aby tato technika protokolace byla efektivní. Máme na mysli zejména nedostatek kvalifikovaného personálu – protokolujících úřednic – z důvodů, které plynou ze závěrů uvedených v tomto bodu průzkumu.
Nejednoznačně vyznívá účinek novelizace z hlediska závěru posílit apelační princip. Ze statistických údajů, které má Nejvyšší soud k dispozici, plyne, že zejména v nejzávažnějších trestních věcech (§ 17 tr. ř.) byla v odvolacím řízení v roce 2002 tendence obrácená. Samotné soudy se k této otázce vyjadřují rozporuplně podle toho, zda se jedná o soud I. nebo II. stupně.
Posledním problémovým okruhem je úprava § 44 odst. 2 tr. ř. Tato úprava měla nejen posílit postavení poškozeného, ale i urychlit řízení ve věcech, ve kterých figuruje větší množství poškozených. Z důvodů, které plynou ze závěru průzkumu k tomuto bodu, se úprava zřejmě neosvědčuje. Ustanovování tzv. společných zmocněnců je problematické, domluva mezi poškozenými, kteří se často vzájemně ani neznají, není příliš reálná. Na to navazuje i problém s doručováním a často velice složitým zjišťováním adres poškozených. U rozsáhlých trestních věcí s větším množstvím poškozených tato agenda soudy neúměrně zatěžuje. Je otázka, zda by adhézní řízení nemělo být ponecháno víc na iniciativě poškozených, a zda by v těchto věcech nešlo vyrozumívat poškozené o možnosti připojit se s nárokem na náhradu škody prostřednictvím oznamů na soudní desce, případně v kombinaci s nějakou formou veřejné vyhlášky např. v tisku.
|
